Každý člověk má jméno. Nikdo se nepodivuje nad tím, že se všichni nějak jmenují, ale jméno není jedinečný ukazatel osobnosti. Přesto, že neexistují dva stejní lidé, kteří by měli shodné otisky prstů, jména slouží jako prvotní identifikační údaj uvedený v občanském průkazu. Málokdo se však pozastaví nad tím, že jen v České republice existuje zhruba třetina lidí se shodným jménem i příjmením.
Jména dáváme svým dětem ještě před zrozením. Vybíráme je podle kalendáře, jen výjimečně je někdo zvolí takové, co není na seznamu obvyklých křestních jmen. Oslavy jmenin považujeme za mnohaletou tradici, i když se mění v běhu času náš vkus.
Kalendáře se přizpůsobují poměrně často, téměř jednou za třicet let dojde k revizi a některá jména se na seznam zařadí, zatímco jiná se odstraňují. Přesto jsou však mezi námi nositelé těch neobvyklých, spíše archaických, co dominovaly před staletími.
Ve středověku byly nejoblíbenějšími mužskými jmény Florián, Silvestr, Ondřej, Heřman, Ámos, Mikuláš, Vojtěch, Jakub a Petr. Do dnešních dnů se z této doby dochovalo nejvíce Pavlů, Janů a Ondřejů. Zatímco Pavel má svůj původ ukrytý v latinském (římském) slovníku, Jan v hebrejském a Petr v řeckém.
Nejčastější výskyt mužských jmen v České republice
Z evidence obyvatel Ministerstva vnitra vyplývá, že v posledních letech (rozmezí od roku 2009 do roku 2016) je nejvíce rozšířeným mužským jménem Jiří. Těch žije v Česku přibližně 300 tisíc. V těsném závěsu se drží Jan a Petr. Teprve pak následuje Josef, Pavel, Martin, Jaroslav a Tomáš. Dalšími oblíbenými názvy jsou Miroslav, Zdeněk, František, Václav, Michal, Milan a Karel. V 80. letech výrazně převažovalo Lukášů, Jakubů, Ondřejů a Romanů, ti spolu s Vladimírem a Ladislavem tvoří první dvacítku.
Jména na dvacáté pozici jsou již zastoupena pouze se 70 tisíci nositeli a pak už se obliba těch dalších výrazně snižuje. Například na 86. místě se Radovan „krčí“ jen s necelými 6 tisíci nositeli.
